Vůně orientu
Jelikož jsem vysloveně letní typ a zimy v Čechách nedávám, naordinovala jsem si loňskou zimu trochu proložit sluníčkem. Na podzim jsem si tedy jela prodloužit léto s kamarádkou do Egypta na válecí se dovolenou do all inclusive hotelu. Mým cílem bylo odpočinout si, trochu zhubnout a opálit se pod stromeček. Vše se povedlo. Hned třetí den jsem chytla faraonovu pomstu a šílené křeče do břicha. Doktor na hotelu do mě napíchal injekce a nacpal mě prášky proti průjmu, takže jsem po zbytek dovolené jedla pouze rýži s mrkví a moje vize shodit pár kilo se ihned naplnila. Navíc, věčně spící na lehátku, jsem se i opálila.
Vzhledem k tomu, jak moc se egyptská dovolená „povedla“, jsem na jaře začala opět pokukovat po další příležitosti nasát nějaké to sluníčko dopředu. Na seznamu zemí, které jsem chtěla navštívit, bylo již dlouho Maroko. A jak to tak bývá, stačí přání vyslat do vesmíru a věci se začnou dít v ten pravý čas.
Tehdy se mi jako na zavolanou ozvala kamarádka Madla, že by se mnou vyrazila kamkoli na dovču, a moje fyzioterapeutka mi doporučila cestovní kancelář, co pořádá do Maroka poznávací zájezdy na míru. Nebylo na co čekat. Zařídila jsem zájezd a začala se těšit. Jen jsem se trochu bála, co na tu naši cestu řeknou moje záda, když sotva vydrží do Krkonoš na chalupu. V Maroku jsme plánovali sedět každý den asi šest hodin v autě.
Nastal den odletu a s ním začalo i naše dobrodružství. Hotel neboli riád byl překrásný. Zvenku to vypadalo, že budeme spát v nějaké myší díře, protože z ulice všechny domy vypadají stejně. Do ulice mají budovy totiž jen vysoké zdi a žádná okna. Je to proto, aby sousedi neviděli dovnitř a nemohli tak posoudit, zda vedle nich bydlí chudí nebo bohatí lidé.
Nicméně hned za krásnými vyřezávanými dřevěnými dveřmi se nám otevřel nádherný pohled do vnitřní zahrady s bazénem. Orientální architektura a vůně nám nachystaly noc jako z pohádky Tisíce a jedné noci a my s Madlou usínaly jako Angeliky.
Ráno nás čekal náročný den, a tak nás hned po snídani průvodkyně Terka s řidičem Mohamedem a ještě dalšími účastníky zájezdu naložili do auta a vyrazili jsme. Byla to velmi malá skupinka. Jen my dvě s Madlou a „holubí letka“, jak jsem pojmenovala manželský pár z Moravy, který s námi cestoval.
Ze zdravotních důvodů jsem vyfasovala místo vepředu a až do konce zájezdu jsem ho neopustila. Mohamed šlápnul na plyn naší terénní Toyoty a vyrazili jsme přes nejvýše položený horský průsmyk v severní Africe Tizi n’Tichka (2260 m n. m.) směrem na jih. V rádiu nám k tomu hrála místní muzika, u které člověk nepozná začátku ani konce a víceméně je to, jako když taháš kočku za ocas, ale nálada byla dobrá.
V jednu chvíli jsme zastavili v horách u silnice, podél které viselo na hácích spousta stažených zvířat, asi ovce nebo kozy. Všude plno much, prach a smrad z benzínu. „Tak tady budeme obědvat,“ řekla s úsměvem Terka. „Můžete si vybrat, jaké maso chcete, a kuchař vám ho připraví.“
„No, to bude mňamka,“ řekla jsem si a v duchu přemýšlela, jestli nezůstanu na týden vegetarián. Ale jak jsem později zjistila, ze silnice v Maroku všechno vypadá trochu jinak, než když pak člověk projde dovnitř. Vzadu restaurace se totiž skrývala krásná zahrada a my měli ten nejlepší výhled na zasněžené vrcholky Vysokého Atlasu.
Po obědě jsme si dali pravý marocký čaj, který byl sladký jak cecek a položil by i vola. Po jeho vypití jsem byla tak nastartovaná, že bych celý zájezd snad zvládla pěšky. Nato pak manželský pár z Moravy zavelel, že chce „po kalíšku“, a tak jsme preventivně dali i panáka slivovice. Náš marocký řidič, jakožto abstinent, na to koukal jak na zjevení boží.
Po náročném a vydatném obědě, kdy jsem nakonec pozřela i kozí nohu, jsme vyrazili na další úsek naší poutě do Údolí růží, kde jsme strávili noc v krásném penzionu nad řekou Mgoun, obklopeni jen horami a několika berberskými vesničkami, které jsem si večer ještě prošla. Působily dojmem, jako by se tam zastavil čas.
Ženy praly v řece, domky splácané z hlíny, prostě středověk. Ale ti lidé, ti byli usměvaví, sice jen na dva na tři zuby, ale šťastní, milí, přátelští. Nic jim nechybělo. Člověk žijící v konzumu a spěchu západního světa hned pochopí hodnotu toho ticha a pohody, kdy nikdo nikam nespěchá, člověk s člověkem popovídá a čas tak nějak plyne. Místo auta u domu zaparkovaný osel, místo radiátoru dřevo, voda je tu velkou vzácností, děti si hrají spolu, ženy si povídají a muži klidně a líně sedí na zápraží a pozorují svět kolem. Myslím tedy, že většina jich byla po večeři zkouřená hašišem, ale kdo ví.
Druhý den jsme opět vyrazili brzy. Čekal nás totiž jeden z největších skvostů jižního Maroka, soutěska Todgha. Po cestě jsme projeli Údolím růží, koupili růžovou vodu a navštívili nomádskou rodinu žijící v díře v kraji, kam chodí lišky dávat dobrou noc. Kupodivu byl v díře sice smrádek, ale útulno, děti se na nás roztomile smály a chtěly po nás fotbalový míč, načež jim náš řidič Mohamed odpověděl, že máme jenom hašiš, který asi měl, ale nám ho nenabídl. Pak nám děti nosily na pohlazení malá kůzlátka a nomádské ženy nás pohostily čajem a chlebem. Madla to dala, já teda ne, jelikož jsem po svém podzimním faraonském dobrodružství nechtěla už nic riskovat.
Večer jsme dojeli do pouště Erg Chebbi, na okraj písečných dun, až na úplnou hranici s Alžírskem. Nasedli jsme na velbloudy a ještě asi hodinu jsme se kolíbali na jejich hřbetech, zahalení v šátcích, protože foukalo tak, že jsem měla písku plný zuby i oči. V půlce cesty jsem nakonec musela z velblouda slézt, protože moje záda už tancovala čardáš.
Nevím, jestli jste někdy jeli na velbloudovi, ale slézt z něho není žádná sranda. Velbloud se musí na zem složit jako skládací metr a člověk se musí držet zuby nehty, aby z něj nespadl. Já samozřejmě vyfasovala velblouda největšího, takže jsem měla nohy celou dobu v rozštěpu, že jsem je pak pomalu nemohla na zemi dát k sobě. Naopak Madla, která má metr osmdesát, dostala nějakou herku, že je zase skoro courala po zemi. Večer jsme si po večeři a „kalíšku“ trsli kolem ohně za zvuků bubnů a nějakejch řechtaček, což měla být ukázka tradiční marocké hudby. Místním chlapcům, kteří měli hlavy obalený v turbanu, ukazovali nám hvězdy a učili nás berbersky, jsme musely vysvětlit, že do Evropy s náma opravdu nepojedou, i když mají rádi děti a my se jim prostě hrozně líbíme, a šly jsme spát. Já se celý zájezd do pouště těšila, jak se konečně ohřeju, ale víceméně jsem spala ve stanu, navlečená v péřovce a všem, co jsem ještě měla, protože foukalo a zima byla jako v psírně.
Ráno jsem se romanticky vzbudila na východ slunce, který jsem ovšem kvůli dunám a mému orientačnímu smyslu, kdy jsem šla čekat na západ, ani neviděla. Pak jsme se i s velbloudem vydali do nitra pouště, hrdinně slézat dunu po duně. Výlet to byl krásný, mám z něj plno písku a plno fotek. Kolem oběda se oteplilo tak, že jsme se z péřovek museli svléknout pomalu do spodního prádla.
Obědvali jsme v poušti, kde nám místní připravili piknik a upekli přímo v písku berberskou pizzu, takzvanou medfunu, a pro jistotu jsme oběd zapili i kalíškem slivovice, protože mi už začínalo kručet v břiše, ale ne z hladu. A to jsem si říkala, jak budu v Maroku abstinovat, že je to skvělá příležitost.
Po obědě jsme se vydali na další spanilou jízdu do oázy Draa, kde se nachází největší pěstírna datlí v Maroku, a zároveň jsme se těšili, že navštívíme místní hammam neboli lázně, kam se místní tradičně chodí koupat, protože většina z nich nemá doma koupelnu. Je to vlastně takový obřad a místo, kde si ženy pokecají a muži taky, protože Alláh jim zakázal alkohol, a tedy i hospodu. Těšila jsem se, že nás tam od toho písku omejou, budou se o nás starat a hýčkat nás.
Tradiční očista a masáž zadku
Ubytovali jsme se ve městě Nkob kousek od oázy a majitel riádu, pan Mohamed, který měl opět turban, župan a tři zuby, nás mile překvapil tím, že nabízí i masáže, které jsme s Madlou okamžitě uvítaly, protože jsme obě byly už značně zlomený z toho ježdění a bolely nás zadky.
Udělaly jsme si tedy rezervaci na masáž a jely se na to vykoupat do místních tradičních lázní. Já jsem se těšila jako malá, ale smích mě okamžitě přešel, když jsme dorazili na místo. Před lázněmi se na zemi válely místní berberské ženy, které nemluvily ani arabsky, natož anglicky, jen berbersky. Takže si s nimi nepokecala ani naše průvodkyně Terka. U kasy jsme vyfasovaly modré žínky a mýdlo, které náš kolega z holubí letky nazval mazlák, a šli jsme „na to“. Muži do své sekce a my do své.
Sotva jsme vlezly do „lázní“, ztuhl mi úsměv ještě víc. Ocitly jsme se v kachlíkárně, kde to vypadalo, jako kdyby se tam mělo porážet prase. Ženy z venku se nás ujaly a každá si vzala na starost jednu z nás. Mě ta největší, která měla něco přes dvě tuny. Začaly se svlékat a naznačily nám, že máme udělat to samé. Raději jsme poslechly.
Pak mě paní usadila na zem a chrstla na mě kýbl vody. Pak vzala mazlák, modrou žínku a začala mě s tím drbat jako to prase a smála se tomu, jak jsem špinavá. Já jsem si všimla, že ta žínka, kterou mě drbala, nějak pouští, protože voda i já jsme začaly poněkud modrat. „To budeme jak avataři,“ říkám Madle, která už vypadala jako šmoulinka. „No, tak zas budeme čistý a třeba to z nás Mohamed na masáži tím olejem smyje,“ usmála se zoufale Madla, kterou myla druhá berberská žena. Když mě paní odrbala, chrstla na mě další kýbl vody a proces byl hotov. To byla tedy jízda, říkala jsem si, ale byla jsem ráda, že jsem mohla poznat místní tradiční život doslova od podlahy, a pomalu se začínala těšit domů do vany.
Po příjezdu do riádu na nás už čekal Mohamed v bílém úboru a jednu po druhé nás před večeří namasíroval. Z Mohameda se vyklubal místní léčitel, který mě sice olejem namazal, modrá trochu pustila, ale o masáži nebylo ani slova. Asi hodinu mi zkoumal čakry a nakonec pronesl verdikt, že záda mám v cajku a bedra mě bolej od jater, takže nemám pít kafe a jíst tučná jídla a bude to dobrý. Raději jsem tomu uvěřila. Madla šla na masáž po mně. „Tak co ti zjistil?“ ptám se zvědavě. „Nic, prej jsem zdravá, ale asi hodinu mi masíroval zadek,“ smála se Madla. „Tak to vidíš, alespoň tě nebude v autě bolet.“
Další den jsme se přes historické městečko Ouarzazate, které je známé z holywoodských filmů, přesunuli do Marrakéše, který jsme měli možnost poznat jak večer, tak následující celý den. Nemyslím si, že bych někdy zažila rušnější město, které je navíc úplný labyrint. Řemeslné uličky, tržnice i stará medina se slavným náměstím Djemaa el-Fna, kde na Madlu, která je vysoká blondýna, děti řvaly Shakira a cikánky ji chytaly za ruku, kterou ji asi během dvou sekund zmalovaly hennou a chtěly za to dvacet euro. Největší tahák pro mě byly koberce, z těch jsem byla hotová a s Madlou jsme jich nakoupily tolik, že nám museli pomalu objednat cargo.
Poslední den našeho zájezdu začal ramadan a my jsme ho strávily u moře v příměstském letovisku Essaouira, které bylo v 70. letech oblíbené zejména u hippies, a tak tam na každém rohu visí plakát Jimiho Hendrixe. Zájezd jsme zakončili večeří s holubí letkou a na letiště nás pak vezl řidič Mohamed, který nás po celou dobu zájezdu věrně provázel a ke konci nám už místo arabské hudby hrál i Jožina z bažin a naučil nás i pár slov arabsky. Já jsem samozřejmě plnila po celou dobu jízdy vpředu funkci baviče řidiče, aby nám kluk neusnul za volantem, a s těmi pár arabskými slovy si celkem vystačila. Mohamed mou snahu velkoryse ocenil a Madla tomu nasadila na závěr slušnou korunu, když ze zadního sedadla prohlásila: „Erika is multilingvistic and I’m multiorgasmic.“
Naštěstí jsme již vystupovaly na letišti a bylo na čase se rozloučit. Rozloučit se se zemí, která je velmi bohatá nejen na zážitky, architekturu, chutě a vůně. Ale kde lidé žijí ještě tradičním způsobem a i přesto, že někteří neumí číst a psát, zuby si nečistí, jsou šťastní, že mají jeden druhého a navzájem mezi nimi panuje soudržnost. To my v záplavě konzumu, 5G sítí a shonu již nedokážeme. Proto je nutné jezdit na mentální čistky tam, kde si člověk uvědomí, že může být vděčný za to, co má.
Pozitivní covídky jsou povídkový formát publikovány ve spolupráci s lifestylovými novinami What news - http://whatnews.cz