Pozoruj znamení
V noci z 23. na 24. července 2020 proletěla nad Českou republikou Velká kometa, též zvaná vlasatice. Komety byly dlouho v historii nositelem špatných zpráv zejména pro vládce a vojevůdce. Těm vždy něco vyvěštila. Ani já na tu noc nikdy nezapomenu.
Trávili jsme zrovna naši rodinnou dovolenou na Třeboňsku, na krásném jihočeském statku. Období léta a čas dovolených moc miluji a vždy se na ně těším. Je to pro mě čas, kdy toužím po odpočinku a zastavení se, což po celoročním maratonu dost potřebuji. To se ovšem špatně kloubí s představami o odpočinku, které má můj muž Adam. Ten slovo odpočinek vždy pojí se slovem aktivní. Proto také pro nás ten rok zvolil jako rodinnou aktivitu kola.
Vesmír ovšem ví, co na určité úrovni potřebuji, a tak vždy do našich plánů jemně zasáhne. Proto se má léta opakovaně pojí s nějakými bolístkami, které mají za úkol mě zastavit. Buď mě chytnou záda, rozbolí zub, ukopnu si palec nebo vyvrtnu kotník. Ten rok to byl ale doslova držkopád.
Můj muž, který má posunutý práh u sportu někam mimo lidskou hranici, plánuje vždy velmi výživné výlety. Většinou trvají celý den a najezdíme nebo našlapeme u nich desítky kilometrů, což nejvíce ocení děti, potažmo já. Jediný spokojený a vydovolenkovaný se z dovolených vrací on. Já zpravidla potřebuji dovolenou další.
A tehdy to mělo platit dvojnásob. Na jedné naší cyklovyjížče, kdy jsme závodním tempem projížděli krásnou přírodou, abychom „to všechno stihli“, jsem najela na kluzký kořen. Sekla jsem sebou na zem a sedřela si celý bok. Byla jsem ráda, že jsem si nezlomila kyčel. Modřinu jsem měla jak talíř, k tomu odřený loket a psychický otřes. Myslela jsem, že je po mně. Naštěstí jsem se vzmátořila, postavila na nohy a samozřejmě odmítla jet dál. Do nedaleké hospody jsem kolo dovedla jen tak tak, pomalu kulhajíc. Místo předkrmu jsem do sebe rovnou kopla tři panáky, abych to rozdýchala, a pak to zajedla řízkem.
Domů to bylo necelých deset kilometrů. „Já už, Adame, rozhodně na tom kole nikam nejedu,“ prohlásila jsem.
„Ale prosím tě, to zvládneš, vždyť je to jen kousek,“ řekl rozhodně Adam.
„Ani náhodou, počkám tady a ty pro mě přijeď autem.“
„Je to fakt kousek, to dáš,“ snažil se mě zlomit Adam a po chvíli se mu to i podařilo.
„Tak jo,“ řekla jsem a opatrně nasedla na kolo. Sotva jsme ale od hospody najeli na cyklostezku, práskla jsem sebou po pár metrech podruhé, a to přímo před sanitkou, která tam byla zaparkovaná, protože si záchranáři zrovna dávali polední pauzu.
Při svém druhém karambolu jsem si brutálně sedřela koleno. Záchranáři se na mě pobaveně podívali a já se jen modlila, aby mi nedali dejchnout. „Co to vyvádíte, paničko?“ sbírali mě soucitně ze země. Nevzmohla jsem se už ani na slovo a jen si nechala koleno odborně ošetřit. Domů jsem to pak ještě odvážně s podporou své rodiny dojela a zbytek dovolené opravdu jen již odpočívala. Přesně jak mi Vesmír naznačil.
Telefonát z nebes
Ten večer, kdy spadla kometa, jsem zrovna dávala spát děti a před spaním jim četla příběh o našem českém panovníku Karlu IV. Poté, co děti usnuly, jsem se odebrala do hajan i já, jelikož jsem byla po celém dni na kole pěkně unavená. Zdál se mi potom zvláštní sen, a rozhodně ne ledajaký.
Zdálo se mi, že mi umřela máma a volala mi z nebe: „Čau, Eriko, tak ti volám, že jsem v pořádku, abys o mě neměla strach. Cesta hrozná teda, šílený kodrcání, jsem celá rozlámaná, ale přežila jsem to a jsem tady. Jsou tady všichni známí, se kterými jsem se neviděla asi sto let, takže sranda. A je tady i Karel IV. s Václavem, tak se těšim, až si s nima pokecám.“
Já jsem dost udiveně vstřebávala tuto informaci, ale nejvíce mě zajímalo, jak se spolu s mamkou zase spojíme. Ptám se tedy: „A mami, jak spolu budeme komunikovat, když jsi v nebi. Budeš mi moct zase zavolat?“
„To nevím, to musím ještě zjistit, máme tady jenom pevnou linku.“
„No a jak teda zůstaneme ve spojení, když bys nemohla volat?“
Na to mi mamka řekla: „Pozoruj znamení.“
V tu chvíli jsem se probudila a mobil, který jsem měla na nočním stolku, ukazoval čas 4:44. „Pane jo, tak to je jasný, už je po ní,“ říkala jsem si a v duchu se s mámou začínala loučit. Vyplížila jsem se potichu z pokoje, abych nikoho nevzbudila a z kuchyně jsem jí zavolala. Máti po pár zazvoněních telefon vzala. Mě v tu chvíli spadl kámen ze srdce. „Jsi v pořádku?“ ptám se opatrně.
„Čoveče, já jsem tak ráda, žes mě probudila!“ řekla s úlevou. „Mně bylo v noci šíleně špatně, asi jsem měla horečku a zdál se mi hroznej sen, že jsem na onom světě.“
„No a volala jsi mi, ať tě zachránim,“ skočila jsem jí do řeči, protože mi bylo jasné, že jsme se v tom snu propojily.
„Představ si, že jsem potkala Karla IV.,“ říkala máma.
„A taky všechny svoje známý, který jsi neviděla sto let,“ doplnila jsem ji.
„Jak to víš?“ ptala se udiveně. „No, říkala jsi mi to v tom telefonu, ze kterého jsi mi volala. Tak hlavně, že jsi v pořádku, bála jsem se o tebe.“
Andělské číslo
To ráno jsem už neusnula. Nedalo mi to a vygooglila jsem význam čísla 444. Zjistila jsem, že kombinací tří čtyřek k vám promlouvají vaši andělé. Andělské číslo 444 je prý nejsilnější číslo ze všech a pod svými křídly nese lásku, milosrdnost, úspěch a podporu. Jednoduše by se dalo říct, že se jedná o „číslo lásky“ nebo přímé číslo andělů. Andělské číslo 444 by se dalo popsat v jedné krátké, ale zato silné větě: „Vše je v nejlepším pořádku.“
Pozitivní covídky jsou povídkový formát publikovány ve spolupráci s lifestylovými novinami What news - http://whatnews.cz