top of page

Pozitivní covídka: Mormoni na houbách



Mormoni na houbách


S přicházejícím podzimem se mi vybaví nejen povinná školní docházka a nadcházející zimní spánek, ale i typicky český národní sport – houbaření. Jediný společný zájem naší rodiny a asi nejoblíbenější outdoorová aktivita naší máti.

Když už někdo mou matku vytáhl ven, tak jedině s příslibem lovu hub. Kdybyste jí řekli o běžné procházce nebo, nedej bože, sportu, dostat z baráku ji bylo takřka nemožné. Jakmile jsme jí ale dali za úkol najít nějakou houbu v lese, proměnila se v takové to vycvičené prase nebo psa, co hledají lanýže, a okamžitě začala čichat po lese. Pak bylo taky téměř nemožné dostat ji domů.

Houbaření moje máti milovala už od dětství, což asi zdědila po své babičce, se kterou chodila na houby na Vysočině. Babička bydlela na vesnici a chodila na houby do lesa kousek od hájovny. Hajnej, který tam měl revír, jednou našel osamělého kolouška a zachránil mu život. Koloušek vyrostl ve statného jelena a zdržoval se i v dospělosti kolem hájenky. Babička měla zrovna v těch místech svá tajná místečka, jak to tak pravý houbař má. No a v zápalu sběru hub si ani nevšimla, že se poblíž ní jelen objevil.

A co se nestalo, jelen byl zrovna v říji a babička měla své dny. To zvíře okamžitě zavětřilo a začalo na ni dorážet. Babka ho prý mlátila kabelkou a houby nehouby, utíkaly s mámou domů.

Sběr hub nicméně máti provázel celý život a nebyla by to ona, aby tuto rodinnou tradici nepředala svým potomkům. Jednou, to bylo někdy v devadesátých letech, když byl můj bratr v pubertě a já ještě poměrně malá, jsme jeli na houby s babičkou.

Poněvadž jsme tehdy žili v Mladé Boleslavi, jezdili jsme do lesů k Bělé pod Bezdězem, kde se v tu dobu ještě vyskytoval vojenský prostor. Máti šla s námi na sběr a babička čekala se svačinou u auta na paloučku, protože už byla stará. Jen pěkně ve stínu odpočívala a my jí chodili s bráchou ukazovat, co jsme nasbírali.

Při jedné z výprav se takhle mamka zahrabala někam do kapradí, kde bylo zrovna hafo hřibů, a samozřejmě ve stavu houbařského zenu nevnímala nic jiného. V tu dobu u cesty zastavil kamion. Z něj vylezl chlap a šel do lesa. My jsme byli s bráchou zrovna u babičky, když tu slyšíme volání.

„Pepo, pojď sem, tady je nějakej úchyl a ukazuje mi svůj vercajk!“

Babičce asi došlo, co se mámě děje, a začala hned taky křičet: „Pepo, nadběhni mu před tím stromem!“ Na to máma: „Pepo přidej, támhle je.“ A chlap skákal přes kapradí s kalhotami v půli kolen, jako jelen do prdele střelen.

Mamka pak vylezla z lesa celá vylekaná a vypadlo z ní, že ji v lese našel ten kamioňák a ptal se jí, kolik je hodin. Než se koukla na hodinky, měl prý kalhoty dole. Mamka se tak lekla, že ji nenapadlo nic jiného, než začít volat na fiktivního tátu, který s námi sice v tu dobu nebyl, ale pro danou chvíli posloužil skvěle.

Jindy, to už jsem byla na střední v Liberci, zlákal táta mamku na kolo. Tehdy bylo celkem teplé září, tak naplánoval, že se pojedou vykoupat do Bakova na koupaliště. Tam a zpátky je to zhruba dvacet kilometrů, ale pro naši máti to byl pomalu Závod míru. Navíc pak nemohla asi týden chodit, protože měla ze sedla dle svých slov „rozestoupené stydké kosti“. Dodnes o tom zážitku vypráví, jako kdyby ujela Tour de France. Cestou zpátky z koupaliště našli spoustu bedel. Ty tam samozřejmě nemohli nechat, tak je posbírali a přivezli domů.


Dvě mouchy jednou ranou


Mě sbírání hub nikdy nebavilo, navíc jsem pak vždy musela pomáhat houby čistit, krájet, nakládat, obalovat, sušit a kdovíco ještě. Navíc jsme je jedli k snídani, obědu i večeři a já je po chvíli nemohla ani vidět.

Zrovna den po mámině prvním a taky posledním cyklovýletě jsem se vracela domů ze školy na víkend jako každý pátek. Sotva jsem přišla do kuchyně, nestačila jsem se divit. Přes horu bedel jsem za stolem spatřila dva mladíky v bílých košilích. Jeden bedly čistil, druhý obaloval a máti za sporákem se spokojeným úsměvem smažila bedlové řízky.

„Dobrý den,“ vykoktala jsem nesměle. „Hello,“ řekl jeden z nich. Na to se máti otočila od sporáku a říká: „No, co koukáš, běž se převlíknout a prostři na stůl.“

„Kdo to je a co tady dělaj?“ ptám se potichu, abych cizince neurazila, že se o nich bavíme česky, když nám nerozumí.

„No prosím tě, včera jsme s tátou našli hrozně moc bedel a dneska tady zazvonili ty Mormoni. Víš, jak choděj kázat o Kristu. A tak jim povídám: Hoši, já tady nemám čas vás poslouchat mezi dveřma, mám nahoře plnej stůl bedel. Jestli chcete, pojďte dál, já vás naučím, jak se čistí houby, a vy mi můžete kázat.“ Mormoni na to slušně kývli, protože houby asi nikdy neviděli, natož jedli.

Za to, že nám zpracovali všechny houby, je máti pozvala na oběd a u něj mi říká: „Ty se nestyď a mluv, aspoň máš ještě zdarma anglickou konverzaci.“

„Dvě mouchy jednou ranou,“ říkala jsem si v duchu a stejně tak jsem obdivovala matčinu nápaditost a praktičnost využít efektivně každou situaci, protože mormoni k nám chodili od té doby pravidelně každý pátek a já měla opravdu zdarma anglickou konverzaci.


Pozitivní covídky jsou povídkový formát publikovány ve spolupráci s lifestylovými novinami What news - http://whatnews.cz



コメント


bottom of page