Své čtyřicetiny jsem oslavila vskutku famózně. Když mi můj známý řekl, že dal své ženě k jubileu soukromý koncert její oblíbené kapely, která hrála jen pro ni a její přátele, vyhrkly mi slzy do očí. „Proč já? Proč zrovna já si musela vybrat chlapa, který mi vždy nachystá překvapení, ze kterého mě opravdu zrak přechází?“ ptám se sama sebe.
Před svými narozeninami jsem proto raději dopředu avizovala, že žádnou oslavu nechci a že jediný, co si přeji, je zajít jako rodina na večeři. Můj muž Adam se toho hned chytl a řekl, že se o vše postará, jen ať si nedělám starosti. Jak řekl, tak i udělal. V den mých narozenin, kdy jsem po práci přišla domů, jsme hned vyrazili. Před barákem mě strčil do auta a zavázal mi oči. Děti, rozsvícený jak baterky, neposedně poskakovaly vzadu na sedačce a mně mohlo dojít, že jsem se opět stala obětí velkého žertu.
Při jízdě se zavázanýma očima se mi začalo dělat špatně od žaludku. „Doufám, že mě nepotáhneš do restaurace jako slepou. Nikomu nechci hrát divadlo“. „Neboj, šátek ti sundám přede dveřmi,“ řekl pobaveně Adam. Po půl hodině jsme zastavili a já s žaludkem na vodě vylezla z vozu, odkud mě za ruku vedl starší syn Kristián směrem k vytoužené restauraci.
Náhle jsem zaslechla mňoukat kočku. „My jsme doma?“ zeptala jsem se, protože mi došlo, že si ze mě Adam opět parádně vystřelil. „Ne, jsme před restaurací,“ zalhal Kiki. „To víš, že jo,“ pomyslela jsem si už naštvaně. Když jsem vešla dovnitř, sundal mi Adam šátek z očí a já se držela, abych se nezhroutila. Byli jsme doma, kde byl nachystaný prostřený stůl. „Nejlepší restaurace je přece u nás doma,“ skákal nadšeně kolem mě Adam s dětma.
Já po dvou letech covidu, zavřená skoro pořád jen za dveřmi našeho baráku, jsem jejich nadšení opravdu nesdílela. Kór, když mi naservírovali jídlo z Rychty, ze které si občas objednáváme polední menu, protože je levné a mají velké porce. „Mami, ty nejsi ráda?“ zeptal se mě empaticky Kiki. „Ale to víš, že jsem,“ zalhala jsem se slzami v očích. Nasoukala jsem do sebe guláš a odebrala se do vany. „Čeho se ještě dočkám?“ ptala jsem se sama sebe v duchu. A pro jistotu jsem oznámila, že už opravdu žádné další překvápko nechci.
Po chvíli za mnou do koupelny přišel Kiki a bylo vidět, že má něco na srdci. „Chceš mi něco říct?“ zeptala jsem se. „Mami, já bych rád, ale nemůžu.“ „Tak sem s tím,“ pobídla jsem ho. „Mami, neoblíkej se do pyžama, až vylezeš z vany, jo?“ „Má někdo přijít?“ ptám se. „No, sousedi, ale neříkej to tátovi, on by byl naštvanej.“ „Neboj Kiki, neřeknu.“ V duchu jsem si představila, jak, nebýt Kristiána, ležím v obýváku v noční košili, nenalíčená a sousedi mě „příjemně“ překvapí.
Sešla jsem tedy dolů v teplákové soupravě, nalíčená jen decentně, abych nevzbudila podezření a zároveň si zachovala lidskou důstojnost. S Kikim jsme na sebe nenápadně mrkli. Ležím na gauči, koukáme na telku, večer jako obvykle. Vtom se z chodby ozve píseň Happy b-day to you a celý ensámbl sousedů se vřítí do obývacího pokoje, v čele s Adamem. „Moc krásné překvapení, miláčku,“ usměji se na něj a dám mu polibek na tvář. Ten se štěstím celý tetelí, jakou mi udělal radost.
Překvapení ve vířivce
Poseděli jsme decentně, protože byl všední den. Nicméně po odchodu sousedů se ke mně Adam nakloní a povídá s úsměvem: „To ještě není všechno, lásko.“ „Na co se mám ještě připravit?“ ptám se, plná očekávání, že po tomto cirkusu mě konečně čeká nějaký hezký dárek. A také že ano. Dostala jsem poukaz na víkend v srdci Českého ráje, do krásného místa Kovárna ve Frymburku. To jsem ocenila, protože po všech předchozích pokusech, kdy ubytování bylo vždy fiasko a jednou jsem si z něj dokonce odnesla domů i štěnice, jsem se opravdu začala těšit a muže náležitě ocenila.
Na víkend jsme jeli v předposledním říjnovém týdnu, kdy bylo ještě krásné babí léto. To by ovšem nebyl Adam, aby tomu nenasadil korunu. K ubytování nám objednal i soukromé spa jen pro nás dva, které bylo moc krásné. Romantika jako blázen, říkala jsem si v duchu. Zároveň jsem cítila, že ještě něco chystá. „Pojď do vířivky, miláčku,“ vyzval mě Adam toužebně.
Sotva jsem dosedla do vířivky, voda začala bublat a přetékat na zem, kde jsem zahlédla malý papírový balíček. „Co to je?“ ptám se zvědavě. „Nevím,“ zalže Adam. „To tady nechal asi někdo před námi.“ Natahuji se pro balíček v domnění, že ho zachráním před namočením. Začal se mi rozmáčet v ruce a do vířivky začaly padat suché květiny. Objevila jsem papírovou krabičku. „To snad ne,“ podívám se tázavě na Adama. „Otevři to,“ mrkne na mě, plný očekávání.
Váhavě krabičku otevírám a nacházím v ní dřevěný prstýnek. „Vezmeš si mě?“ zeptá se mě, kleče na zemi ve vířivce. No, to nebyl zrovna dobrý nápad, dávat mi dřevěný prstýnek zrovna ve vodě. A vůbec, proč je dřevěný? „Kolik to má karátů?“ ptám se s úsměvem na tváři. „Tos mi nemohl koupit diamant?“ „Víš, jak to bylo tady drahý?“ zazdil to Adam úplně. „Nevím,“ přiznám a v duchu si říkám: „Dobrého pomálu“.
Pozitivní covídky jsou povídkový formát publikovány ve spolupráci s lifestylovými novinami What news - http://whatnews.cz