top of page

Pozitivní covídka: Medvědí krev




Medvědí krev


„Přijede babička, bude zase veselo!“ radovaly se děti. Návštěvy mé máti u nás jsou totiž vždy veselé a napínavé. Člověk nikdy neví, co se stane a co nám zase přestěhuje. V klidu to prostě nikdy být nemůže. „Hlavně se nehádejte, mami,“ prosí mě děti. Jako bych za to mohla já. „Kdyžtak to zase přestěhujeme zpátky,“ dodává můj muž Adam, který zná máminu stěhovací mánii a už se toho u nás taky něco nastěhoval. Nervy z návštěvy mé máti mám preventivně již dva dny dopředu. Ještě ke všemu k nám máma nerada jezdí a pokaždé cestou zabloudí. Nemůže se totiž smířit s tím, že nebydlíme u ní doma v Mladé Boleslavi, s dalšími pěti Ukrajinci a místo toho jsme si pro život zvolili malé město na okraji Prahy.

Je vůbec obdivuhodné, že v jejích 77 letech ještě řídí. Skoro bych byla klidnější, kdyby k nám jezdila autobusem. Je to vždy velké dobrodružství. Minule k nám přijela s bráchou po cyklostezkách a ještě si libovala, jak málo lidí bylo na cestě. A zatímco brácha – bílej jak stěna – vylézal z auta, vyprávěla nám, že potkala jen jednoho pána se psem. Bratr jen suše dodal: „No, naštěstí uskočil. Ale už sem s ní nejedu. Nejenže jsme konec cesty jeli po cyklostezkách, předtím ještě stihla vjet na dálnici do protisměru a potom urazit chlapovi zrcátko. Nalej mi panáka ségra, ať se trochu vzpamatuju.“

Přichází den D a blíží se čas příjezdu babičky. Celá rodina se chystá. Děti se převlékají do čistého, já uklízím, vařím, peču, smažím. Jako by měl přijet pan král. Zvoní telefon, já ho s rukama od těsta zvedám, a ozve se:

„Prosím tě, tak jsem už skoro u vás. Jenom jsem opět zabloudila.“

„Kde jsi?“ ptám se opatrně.

„Někde na hlavní a nevím, kam mám jet.“

„Jak se ta ulice jmenuje?“

„No, to kdybych věděla. Je tady takovej velkej barák.“

„No tak to fakt nevim. Můžeš mi to více popsat?“

„Nevim doprčic. Pokaždý tady v tom debilním městě zabloudím.“

„Kde je máma?“ ptá se Adam.

„Nevím. Zjisti to,“ předávám mu raději telefon a jdu rychle dopatlat štrůdl. Zatímco se Adam snaží trpělivě a konstruktivně zjistit její polohu a následně jí navigovat na naši adresu, děti připravují uvítací výbor.

Když se konečně Adam s máti shodli na tom, kde je, ozvala se do telefonu rána. „Doprčic!“ ozvalo se a pak jsme slyšeli už jen pípání telefonu. „Co se stalo?“ ptám se. „Nevím,“ pokrčil rameny Adam. „Prosím tě, jeď ji najít,“ posílám Adama zjistit situaci. „Asi zase nabourala.“ A taky že jo. Adam našel babičku zaparkovanou někomu v plotě. Chtěla zjistit název ulice, a tak vylezla z auta, ale nezatáhla ruční brzdu. A mezitím, jak s námi telefonovala, auto jí začalo sjíždět z kopce. Skočila proto pohotově a statečně před něj, aby jí nesjelo, a svým starým tělem odklonila jeho jízdní dráhu do plotu. „Ta návštěva u vás mě vždycky stojí majlant,“ vítá nás babička mezi dveřmi. „Hlavně, že se ti nic nestalo,“ odpovídám jí s úsměvem. „Uvař mi kafe, nebo mě klepne,“ zasedá máti ke stolu a já jdu poslušně vařit kávu a snažím se zachovat klid.

„Musíme ještě něco zařídit ve městě, vydržíš tady chvíli sama?“ ptám se opatrně.

„No jo, co mi zbejvá. Když přijedu jednou za rok a ty si vždycky uděláš program.“

„Za hodinku jsme zpátky. Vypij si zatím kafe a uklidni se.“ Po hodině se vracíme domů a nestačíme se divit. Máti, která si stále stěžuje na to, že ji něco bolí, že nemůže chodit a tak dále, nám mezitím co jsme byli pryč, přestěhovala půlku baráku. „Co to má znamenat, mami?“ ptám se vyděšeně. „Mělas to tady hrozně nepraktický. Takhle je to lepší. Věř mi, já mám estetický cítění,“ usmívá se na mě spokojeně. „Mohla ses mě aspoň zeptat,“ utrousím mezi zuby a jdu raději vařit oběd, abych se nehádala. „No, místo toho, abys mi poděkovala, zase vyšiluješ,“ poznamenala máti a šla si na zahradu zakouřit.


Díra v hlavě


Na zahradě zůstala trucovat až do večera. „Mami, nechceš se jít aspoň navečeřet, když jsi vynechala oběd?“ zvu ji dovnitř. „Bude ti tady zima.“ K večeři přišla poněkud vláčná. „Dáme vínko, ne?“ usmála se na nás jakoby nic a postavila na stůl láhev červeného. „Co to je?“ ptám se a prohlížím si lahev. „Piju teď medvědí krev. Je to moc dobrý a vůbec to není drahý,“ vysvětluje mi máti. „Díky, já si nedám. Na mě je to moc sladký.“ A mezitím co máti nalejvá skleničku odvážnému Adamovi, zjišťuji, že již jednu flašku lupla venku na zahradě místo oběda. Máti, která má cukrovku jak trám a vysoký krevní tlak, dodržuje opravdu skvělou životosprávu. „Prosím tě, moc jí nenalejvej,“ šeptám Adamovi.

Po večeři jsme ještě chvíli poseděli a pak jsem šla dát spát děti. Kolem desátý večer máti vrávorala pro další láhev. „Už to nepij, mami. Ten cukr ti po tom medvědovi už musí v krvi tancovat čardáš,“ varuji ji opatrně. „Ále, vy mladý teď nic nevydržíte,“ okřikne mě máti a zvesela nám nalejvá další sklenku medvěda. Poseděli jsme do půlnoci. Pak jsme ji odvedli do pokoje a šli si taky lehnout. Sotva jsem zavřela oči, slyším ránu. „Co to bylo?“ ptám se Adama, který si už spokojeně odfukoval. „Asi kočka. Zas něco shodila z linky,“ řekl Adam v polospánku. „To ne, to bylo takový dutý. Raději se jdu podívat dolů,“ vstávám z postele a kráčím se podívat, co se stalo. V chodbě nacházím máti na zemi. „Co to tady proboha vyvádíš?“ ptám se a snažím se ji zvednout. „No, šla jsem si zakouřit a tady ta vaše debilní truhla mi stála v cestě. Tak jsem ji chtěla trochu přestěhovat, ale asi jsem na ni upadla.“

„Máš rozbitou hlavu. To vypadá na šití. Hodím tě do nemocnice,“ říkám máti. „Ale prosím tě. To slepím mašličkou. Podej mi nějakou náplast. Nikam mě nevozte.“

„Nene, to musí vidět doktor,“ potvrzuje Adam a už ji nakládáme do auta. Po příjezdu z ambulance měla máti dva stehy na hlavě. „Chtěli si ji tam kvůli pozorování a nedostatku hydratace nechat,“ vyprávěla jsem Adamovi. Ale máti jim na to řekla, že to není možný, protože zrovna dneska měla pitnej režim docela dobrej.


Pozitivní covídky jsou povídkový formát publikovány ve spolupráci s lifestylovými novinami What news - http://whatnews.cz



Kommentare


bottom of page