top of page

Pozitivní covídka: Do Prčic!




Do Prčic!


Dne 18. května 2019 se konal již 54. ročník věhlasného PPP – Pochodu Praha-Prčice. Byl to opravdu silný ročník, účastnilo se ho kolem 26 tisíc lidí. Více bylo snad je v 80. letech, za dob té největší slávy.

Co si vzpomínám, pochod Praha-Prčice mě trknul až v seriálu Vyprávěj, kde se mu v jednom dílu věnovali. Karel, který šel se svým synem, na něm potkal i svou milenku. Ale jinak mi byla celá akce úplně jedno, nikdy jsem netoužila se jí zúčastnit. Nicméně můj muž Adam se na pochod vydal hned několikrát a pokaždé s jinou ze svých aktuálních partnerek, co s nimi přede mnou chodil. Trochu ho podezřívám z toho, že své holky na této cestě testoval, zda budou dostatečně vhodné i na cestu životní.

A aby tuto tradici neporušil, na tuto strastiplnou pouť vytáhl i mě. Já naivně souhlasila, protože jsem absolutně netušila, co mě čeká. Možná bych měla ještě podotknout, že Adam je sportovec tělem i duší a závodění a sport jsou u něj prioritou číslo jedna. Život s takovýmto mužem nabízí hodně zábavy a dobrodružství, ale má to i své stinné stránky.

Například musíte ujít pochod dlouhý přes 70 km, který ten rok došlo jen 894 lidí. Museli jsme jít totiž z Prahy celou trasu Karla Kulleho.

„Samozřejmě. Přece nepolezeme někde z půlky, to se nepočítá,“ oznámil mi Adam, když jsem na něj nevěřícně koukala, co to na mě zase chystá. Až posléze jsem se v pravidlech pochodu dočetla, že tato trasa je doslova určena pouze pro vyspělé a zdatné turisty, kteří „k jejímu absolvování odpovědně posoudí svoji způsobilost“. A také, že ti, kteří se chtějí zúčastnit pochodu na pěších trasách 50 kilometrů a delších, podle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 391/2013 Sb. musí absolvovat jednorázovou lékařskou prohlídku, jelikož je tento pochod považován za zdravotně náročnou sportovní disciplínu. Skvělé, tak to jsme tento rok vynechali.

V den závodu jsme vstávali ve čtyři ráno a půl hodiny nato jsme už jeli autobusem na start do Prahy, na stanici metra Háje. To jsem byla ještě v duchu ráda, že jsme na něj z Říčan nešli pěšky. Na startu jsme si koupili průkazky a ve 4:50 spolu s ostatními odvážlivci vyrazili pěšky do Prčic na výlet dlouhý 75 kilometrů. Do cíle jsme museli dorazit nejpozději v osm hodin večer, jinak by se nám pochod nepočítal a my nedostali modrou botičku, kterou už ani nevím, kde mám. Po cestě nás čekaly tři kontroly ‒ Týnec nad Sázavou, Neveklov a Kosova Hora. Moc jsem se těšila!

O to víc, když mi Adam oznámil, že abychom to stihli ujít za patnáct hodin, musíme běhat kopce. Paráda. První kopec nás čekal nedaleko Průhonic, kde jsem si naivně rozbalila svačinu a po cestě začala snídat. „Kopec!“ zařval Adam a rozběhl se.

„Adame, kurnik, kam běžíš? Já svačím, přece u toho nepoběžim, to bych to vyvrhla,“ řvu na něj zpátky.

„Dělej, nebo to nestihnem,“ křičel na mě Adam a ztrácel se mi v horizontu.

„Super,“ naštvaně jsem odhodila svačinu a rozběhla se za ním. „Fakt jsi týmovej hráč, to se musí nechat,“ říkám mu zadýchaně.

„Kde máš svačinu?“ zeptal se mě Adam.

„Tu jsem v běhu stačila celou sníst, si představ,“ odpovídám ironicky.

V duchu jsem se modlila, aby si Adam ještě nevymyslel, že celý pochod poběžíme a budeme tam první. I když zpětně by to možná byla ta lepší varianta, protože ten, kdo někdy šel takhle dlouhý pochod ví, že pro netrénovaného jedince je to náročné a bolí ho nejen nohy, ale i záda a kyčle a vlastně celý člověk.

Bolest zad jsem pocítila již v Průhonickém parku, kde jsem chytla i první krizi. Bez svačiny, s bolavými zády, jsem si nedokázala představit, že ujdu ještě 60 kilometrů. „Adame, já snad půjdu domu,“ říkám smutně v naději, že Říčany jsou na dohled a Adam se mnou jako správnej chlap půjde přece domů a bude mi foukat na ty moje bolavý záda. „Dej si brufen,“ nabídl mi Adam suše růžovou pilulku, kterou jsem tedy poslušně spolkla a šli jsme dál. „Neměla sis vyhazovat tu svačinu, první zastávka je až v Týnci nad Sázavou, to máme ještě daleko.“ Cool! Hlavně, že je hezky.

Do Týnce jsme dolezli kolem poledne a dali si rovnou oběd. „PPP. Polívka-Párek-Pivo, to je moje!“ radoval se Adam. „Další kontrola v Neveklově, to je dvanáct kiláků, tam si dáme zmrzlinu.“

„Jupí!“ plesám radostí a sbírám svý starý kosti z chodníku, kde jsme obědvali zmiňované menu PPP. Naštěstí cesta vedla fakt pěknou přírodou a počasí bylo jak z partesu. Šlo se pěkně. Za celou dobu jsme neměli ani jeden puchýř, což byl základ. Já sice v Neveklově spolu se zmrzlinou lupla i další brufen, protože záda už mi tancovaly čardáš, ale kopce jsem tím pádem sbíhala v tempu s Adamem.



Cílový kolaps


Po cestě bylo vždy mezi kontrolami i pár dobrovolných občerstvovaček, kde jsme se vždy rádi zastavili a Adam si pokaždé nezapomněl dát alespoň jedno P (pivo). „Pij taky vodu, prosím tě,“ nabádala jsem ho opatrně. „Ať ti není blbě.“

„Pivo je ionťák,“ odbyl mě Adam namachrovaně jako ten největší expert na zdraví.

Na poslední kontrole v Kosově Hoře jsme se dlouho nezdrželi a spíše se snažili šlápnout do pedálů, abychom posledních jedenáct kilometrů do cíle ušli v časovém limitu. Mně se nějak vlila krev do žil a nasadila jsem pekelný tempo. Bylo mi divný, že Adam ani nedutal a jen tupě šlapal. Poslední úsek už vypadal jako úplnej lazaret, lidé s puchýři seděli u cesty, někteří se doslova belhali, hekali, no panoptikum.

Do cíle jsme to stihli akorát na čas, skoro za pět osm. Na náměstí v Prčicích jsme hned letěli pro razítko a pro botičku. Sotva si Adam pověsil botičku na krk, tak se vyčerpáním sesunul k zemi.

„Co blbneš?“ koukám udiveně na toho největšího sportovce na světě, kterej, bílej jak stěna, z posledních sil jen heknul: „Asi mi trochu došlo.“

„No tak to je dobrý, co teď s tebou,“ rozhlížím se kolem.

Naštěstí mi někdo podal kofolu a sehnala jsem kýbl s vodou, tak jsem to na Adama chrstla, aby se probral. „Musíme jít na autobus, Adame, ať tady nemusíme přespat,“ snažím se ho zvednout ze země a dostat do fronty ostatních šťastných dobro došlých. Ve frontě mi začal znovu kolabovat, protože nevydržel stát. Lidé mu chápavě nabízeli kolu a panáka, takže se tam, před odjezdem autobusu, stihl ještě solidně zlejt.

Za necelou hodinu čekání nás svozový autobus dovezl na vlakové nádraží do Heřmaniček, odkud jsme pak vlakem jeli do Benešova. Vlak byl totálně narvaný a někteří chodci nebyli schopni vylézt ani těch pár schůdků do vlaku. Naštěstí jsme chytli místa na sezení, i když na sedačce pro dva seděli lidi čtyři. Nějaká paní, která vypadala, že brzy zkolabuje, mě poprosila, jestli ji nepustím sednout, což jsem chápavě učinila.

„Odkud jdete?“ zeptala se mě se zuboženým úsměvem na tváři.

„Já z Prahy,“ říkám. A ona na to: „No tak si pojďte zase sednout, já jdu jen ze Sázavy.“

„To je dobrý, to už nějak vydržim,“ odpovídám hrdinně.

V Benešově jsme přestoupili na vlak do Říčan, kam jsme dojeli skoro v jedenáct v noci a kde na nás už masňácky čekal Adamův táta, že nás domů ten kilásek hodí autem, za což jsme byli oba vděční. Já se jen v duchu usmívala nad tím, že jsem ten pochod, sice na dva brufáče, evidentně zvládla lépe než sám pán tvorstva a tu cestu naším životem tedy budeme mít pěkně vyšlapanou.



Pozitivní covídky jsou povídkový formát publikovány ve spolupráci s lifestylovými novinami What news - http://whatnews.cz



コメント


bottom of page