Během Vánoc se mi vždy vybavuje mnoho komických situací, které jsou spojeny s mou rodinou. Moje mamka Marie slaví na Štedrý den narozeniny. Babička ji k tomu chtěla pojmenovat Eva, což naštěstí prababička nedovolila. Co by z toho taky chudák holka měla, mít všechny oslavy během Vánoc? Přirozeně k nám na Štědrý den chodívalo s gratulacemi hodně známých a přátel, přičemž máti si vždy s každým přiťukla na zdraví Becherovkou. Nebylo tedy překvapivé, že jednou jsem musela Štědrovečerní večeři nachystat sama, protože mamka usnula a vzbudili jsme ji až ke stolu. Já se pak celou dobu modlila, aby se jí nezapíchla kost z kapra v krku, jako kdysi mé pratetě, kterou jsme pak vezli na pohotovost, protože se začala dusit.
Svátky klidu a míru? Tím u nás Vánoce celkově nikdy nebyly. Jednou na Štědrý den na mě brzy ráno zazvonil kamarád, se kterým jsme měli jít jako děti krmit koně. Mamka, ještě v noční košili, otevřela dveře od ložnice, aby mohla jít otevřít ty hlavní. Zapomněla ale, že je na nich z druhé strany přivázán vánoční stromeček. Tím ho shodila a rozbila všechny, tenkrát ještě skleněné, ozdoby. Kluka vyřvala, co k nám leze, a ten chudák, celý otřesený, odešel domů. Já pak musela zdobit stromeček znovu, už jen nakrájenými jablky a slaměnými ozdůbkami.
Od doby, kdy mám děti, je to ještě větší fuška. Zabalit dárky, ozdobit stromeček, naklidit, napéct, navařit… Vždyť to všichni známe. Večeři, se kterou se patláte celý den, děti ani nejí, protože se nemohou dočkat, co dostanou. Rychle do pokojíčku, aby se dárky mohly schovat. Pak už jen zazvonit zvonečkem a rozsápat balicí papír, kterým jsme pečlivě každý dárek zabalili. Moje prateta, když jsem byla malá, papíry vždy pečlivě skládala, aby se mohly další rok zase použít. Díky tomu jsme měli klidně deset let za sebou stejný papír i se jménem.
„Jupí, dárky!“ křičí děti každoročně a běží ke stromečku. Hledě na jejich šťastné tvářičky, vzpomínám na své vlastní dětství v Mladé Boleslavi, kde jsem vyrůstala jako Husákovo dítě. Ani já se nemohla dočkat rozbalování dárků. Jednu jsem si moc přála pejska. Naši mi ho opravdu pod stromeček dali. Byla jsem nadšená, jen mi přišlo divný, že se pejsek nehýbe. Až pak mi došlo, že je na baterky a reaguje štěkáním a chozením jen na zatleskání. Byla jsem tak moc zklamaná, že mě už po zbytek večera nikdo nerozveselil.
Další Vánoce jsem dostala od táty velkého plyšového medvěda. Mluvil a byl skoro větší než já. Při stisknutí začal říkat velmi hlubokým hlasem básničku: „Šla veverka na jahody, utíkala podle vody, jahody se rozsypaly, do studánky napadaly. Běž panenko běž, veverušku těš!“ Rozběhla jsem se k němu a objala ho. Medvěd spustil básničku a já se tak lekla, že jsem začala řvát jako tur. Táta z toho mluvícího strojku musel vyndat baterky, abych si s ním vůbec byla schopná hrát. Mamka si strojek ale schovala. Pak jednou v lednu, když začala plesová sezóna v našem kulturáku, si ho schovala pod prsa do výstřihu. Kdykoliv jí někdo vyzval k tanci, začal strojek odříkávat básničku. Mamka tančila s úsměvem jakoby nic a chlapi si mysleli, že je břichomluvec.
Povedené dárečky
Takovéto super vánoční dárky mě provázely celý život. Asi to byla rodinná tradice. Mamka mi vyprávěla, že když byla malá, což bylo v padesátých letech, dostala jednou k narozeninám i k Vánocům dohromady čokoládového Ježíška. Když ho pak ale nadšeně ukazovala svému tátovi, ten se prý sklonil a ukousl mu hlavu. Co si pamatuji, děda byl vždy na sladké. Jindy prý babička sehnala vánoční čokoládovou kolekci, na kterou musela stát frontu alespoň týden, protože tenkrát opravdu nic nebylo. Děda tu kolekci celou ze stromečku snědl. Pak nelenil a vyřezal figurky ze dřeva, které zabalil do celofánu po snědených figurkách. Děti měly holt smůlu. Moje máti měla zkrátka těžké dětství, není se tedy čemu divit, že jsme taková „normální“ rodinka.
Když jsem byla už o hodně větší, dostala jsem od mamky do výbavy utěrky ze šedesátých let, ještě originálně zabalené a půl kartonu startek. Brácha dostal tu druhou. Brácha taky dával super dárky, když se tedy na Vánoce ukázal. Každý rok to byla sázka do loterie, zda se vůbec dostaví, a když už, tak v jakém stavu. Na Štědrý den má totiž mladoboleslavský horolezecký klub, jehož je můj bratr dlouhá léta čestným členem, na Drábských světničkách slezinu. Chlapi vezmou děti, a aby manželky mohly v klidu vše nachystat, jedou si tam popřát hezké svátky. Vracejí se většinou ve velmi veselé náladě, a to jsou manželky rády, když vůbec přijdou. Kolikrát je domů musí děti odvést.
Jednou byl na této vánoční tradici přítomen i můj otec, který byl také svého času hrdý horolezec. Domů na Štědrý den se ale vrátil beze mě. Máti se ho ptá: „Kde máš Eriku?“ „Ježiš, já ji zapomněl po cestě domů v jedný hospodě v kočárku.“ hrklo v otci. „Naštěstí ne na Drábkách,“ oddychla si máti. „To už by byla holka celá zmrzlá.“
Můj bratr Radovan většinou domů nepospíchal, a proto zpravidla přicházel buď po večeři, nebo až pětadvacátého na snídani. Jeden rok jsme se vraceli domů z pravidelné odpolední procházky na hrob a mamka skočila rovnou k plotně. Já šla do obýváku chystat stůl a vidím Radovana, jak sedí v křesle v kovbojských botách a drží v rukou sklenku koňaku. „Čau ségra,“ pronesl s úsměvem. Sice se nevzmohl už na nic dalšího, ale byl s námi. „Konečně pohromadě jako rodina,“ prohlásila mamka, která ten rok slavila své 50. jubileum a chtěla nás mít všechny u sebe.
I tehdy se Ježíšek opravdu vydařil. Mamka dostala k narozeninám od otce párátka s tím, že až ho bude mít plné zuby, může si ho jimi vyšťourat. Jako vtip dobrý. Bohužel jí už nedal nic jiného. Ani kytku. „Asi krize středního věku,“ řekl bratr, který se také pochlapil. Vánoční dárky pro jistotu po cestě domů ztratil, takže dal mamce plakát z koncertu kapely Sto zvířat, který našel po cestě k nám, a ještě na něj omylem šlápl, takže na něm byla obtisknutá jeho kovbojská bota. Táta dostal knížku z naší rodinné knihovny a já kazetu nahranou z rádia Vltava. Zaperlila však i máti, která nám všem dala tanga a nutila nás si je pod stromečkem vyzkoušet.
Tyto vzpomínky se mi vybavují každé Vánoce. Při štědrovečerní večeři zavzpomínáme na všechny, kteří nás již opustili, pomodlíme se Otčenáš, rozkrojíme jablko… Vlastně dodržujeme snad všechny vánoční tradice.
„Mami, já se bojím Ježíše,“ brečí starší Kristián. „Proč, prosím tě?“ ptám se unaveně. „Já se bojím, že mě pokouše.“ „Jak by tě mohl pokousat? Vždyť Ježíšek je malé miminko.“ Přemýšlela jsem, než mi došlo, že Kiki si Ježíška představuje jako toho nebožáka s trnovou korunou, přibitého hřebíky na kříži, který nám visí dole v jídelně. „A jak malé miminko unese tolik dárků?“ ptá se logicky mladší Johan. To už se ale zdola ozve zacinkání zvonečku a já odpověď nemusím vymýšlet. Šťastné Vánoce.
Pozitivní covídky jsou povídkový formát publikovány ve spolupráci s lifestylovými novinami What news - http://whatnews.cz